VRAH

 Povídka, zasazena do Česka, se odehrává v přítomné době. Hlavní postava, dvacetiletá Alice, se dostane, jednoho večera, kdy byla u své přítelkyně, do situace, kterou nikdo z nás nechce zažít.

 Poté co z místa ujede, postupně zjišťuje, že ji někdo sleduje... Den co den, hodinu co hodinu a co je nejděsivější, ona jej vidí... Otázka, jest zda-li to ej někdo cizí nebo naopak...

                                               Prolog

" Vstáváš zítra brzy?," zeptal se můj, věčně otravující, bratranec. Já seděla na židli a hleděla oknem, po m levici, ven.
" Ano vstávám."
" A jedeš do práce?"
" Ano jedu...," ahh...

" Aha. Ale vrátíš se pak domů, že jo?"
" Jo. Protože tě musím odvézt domů."
Bylo asi deset hodin večer a nebýt návštěvy v podobě otravného bratrance, byl by den krásný. Ne, že bych Jana neměla ráda, ale ve svých osmi letech do všeho strkal nos. Což mne, jako čerstvou dvacátnici, pěkně vytáčelo.

Když jsem dojedla, odnesla do kuchyně talíř a zavolala na mámu, ať si veme do parády " děcko", jak jsem říkala bratranci, odebrala jsem se do horního patra, jenž bylo jen a jen mé. Otevřela jsem dveře, hned u schodů, a došla ke skříni s oblečením. Chvilku, necelých deset minut, jsem se přehrabovala, až jsem našla to co jsem uznala za vhodné. Stáhla, spíše shodila, ze sebe triko s tepláky a vzala jsem si bílou halenku, modrou sukni a na nohy natáhla černé silonky nad kolena. Došla jsem pár, konkrétně dvěmi kroky, k zrcadlu a zahleděla se do něj. Obraz, jenž odraz vytvořil, zobrazoval, sto sedmdesát vysokou slečnu se štíhlou postavou, hnědými, mírně pod lopatky, dlouhými vlasy, momentálně volně plazícími se po mích zádech a částečně i po prsou. Vyšla jsem z pokoje, u vchodu na sebe hodila světle fialovou mikinu s kapucí, zakřičela, že odcházím a vyšla ven. Z kapsy mikiny jsem vylovila klíčky od auta. Ke své zlaté Octavii z roku 2009 jsem došla ani ne za minutu. To auto jsem milovala. První série, výbava Laurin a Klement, multtifukční volant, dřevo a kůže.
Když jsem projížděla ulicí a mířila na dálnici, sáhla jsem po mobilu a napsala své přítelkyni, že jsem již na cestě. Asi týden jsme se neviděli a mě se stýskalo, tak jsem se s ní domulvila, že ji vezmu večer z brigády domů. Alespoň si pokecat. To bylo to hlavní. Byli jsme spolu již dva roky a za tu dobu jsme se snad ani jednou nepohádaly. Což byla, oproti mému předešlému "vztahu", krásná změna.

" Ahoj, Eli," pozdravila jsem a když se v autě usadila dala jsem ji pusu na tvář.
" Ty jsi se na mne vážně musela sakra těšit, když jsi to inciovala ty..."
Její smích jsem zbožňovala. Byla o dva roky mladší než-li já. Ještě před tím než jsme spolu začali chodit, jsme se znali asi tři roky a za tu dobu se pro mne stala mladší sestrou.

Zařadila jsem rychlost a vyjela směrem k jejímu domovu.
" Jak se dařilo na brigádě?," mezitím co jsem se optala, zapla Eliška rádio.
" Ale jo, šlo to. Sic mne tam zase štval ten kluk, jak jsem ti o něm povídala," křečovitě jsem sevřela volant. Všimla si toho a položila mi svou dětskou dlaň na ruku.
" Bylo to celkem v pohodě, šéf se mě zastal a poslal ho pryč... Co ty?"

" Celkem v klidu, až na to, že mám doma bratrance... Hrůza ti povím!"
" Hehe... Štve tě dost, co?"
" Jo! Ještě, že zítra už jede domů. Vezu ho jakmile se vrátím z práce."

" Tak to je bezva! Stavíš se pak...?"
" Určitě."
Spokojeně zamlaskala a zahleděla se z okénka. Cesta nebyla nijak dlouhá, když byl hustší provoz trvala nějakou půl hodinku. Jelikož ten večer to, ale docela jelo, byly jsme tam již za necelou čtvrt hodinu.Vypla jsem motor a následována přítelkyní, vystoupila z auta. Zamkla jsem a vyšla s Eliškou tři patra, k ní domů, kde žila s rodiči.
" Nechceš se chvilku zdržet?"
" Jestli nebudu..."
" Určitě ne!"
Zasmála jsem se a vešla do útrob jejich bytu.
" Ahoj mami, tak jsem doma! A je tu návštěva."
Její máti se za malou chvilinku zjevila na chodbě. Usmála jsem se na ni a zula se.
" Jé! To není návštěva, Eli! To je SKVĚLÁ návštěva!"
" Dobrý den."
" Nemusíš být tak formální, pro nás jsi jako vlastní dítě, Ali."

" Ehm..."

" Však já už jdu... Elka si tě pěkně hlídá."
" Já vím, já ji taky."
Zamířili jsme k Elince do pokoje. Zavřela a já si sedla na postel. Přistoupila ke mě a povalila mne na záda. Ruce mi pevně přitiskla k dece.
" Co to zkoušíš, prcku?"
" Tohle..."
Nahla se k mému krku a jemně jej, špičkou jazyka, ulízla, od hrtanu po bradu. Potichu jsem vydechla a zadívala se jí do očí, když se nadzvedla a sedla si mi, obkročmo, na břicho.
" Pusť mi ruce, Eli..."
" Pustím... Ale necháš je volně ležet.."
" Hááái."
Pomalu je pustila. Čekala, ale já se ani nehla, věděla jsem, že se na tohle těšila a já to vlastně měla, koneckonců, ráda. Pohladila mne po tváři a druhou mne uchopila za šíji a začal mne líbat. Mrkla jsem, rukama ji chytila za boky, vzepěla jsem se a převalila ji zádama na postel.
" Lhářko."
" To máš za ten krk..."
Ale místo, původně chystané pomsty jsem se rozhodla pokračoval v tom co jsem přerušila...

Políbila jsem ji na tvář a vyšla ven. Nasedla jsem do auta, zamávala jí a pomalu vyjela zpět domů...

Konečná odpověď

Tato, ani nevím kolika dílná povídka, se zakládá na době, kdy jsem ještě se svým přítelem Kirem přemýšlel nad mstou naší třídě.

Celé dílko bude míti dosti románové pojetí, čili prosím, odpusťte tu a tam něco méně reálného.

Rychle vás uvedu do děje... Tak tedy...

Příběh je zasazen do osmého ročníku základní školy. Dvě halvní postavy, Rikuo a Kiro, plánují, poté co škola neřeší šikanu a problémové žáky a jejich třídá se chová, takže by jednomu bylo na zvarcení, pomstu...

Přeji příjemné čtení...

Nadpis textu

Váš text začíná právě zde. Klikněte a můžete začít psát. Porro quisquam est qui dolorem ipsum quia dolor sit amet consectetur adipisci velit sed quia non numquam eius modi tempora incidunt ut labore et dolore magnam aliquam quaerat.